Tak dnes to bude jenom o tom jednom - našem hrdinovi cti a pravdy - Vašíkovi Pašíkovi. Extra výkon, který předvedl u soudního jednání v pozici svědka, by mu mohl závidět i lecjaký šmejd. Po předposledním setkání jsem si tedy o Vašíkovi a jeho morálce mohla myslet leccos, přesto jsem z nějakého prapodivného důvodu věřila, že řekne a dosvědčí to, co slíbil, že řekne a dosvědčí. Nikdy jsem ho do ničeho nenutila, nic jsem od něj nechtěla. Jen, aby potvrdil, co byla pravda. A ejhle! U soudu Vašík v některých případech ztratil paměť, v některých si zase pamatoval až moc dobře --- a hlavně neuvěřitelně. Kdyby se mnou vážený pan soudce tzv. nevytřel podlahu a dovolil mi klást svědkovi připravené otázky, jistě by se bývalo prokázalo, jak to s oním "čestným" prohlášením Vašíka Pašíka je. Při našem posledním osobním rozhovoru se několikát, resp. opakovaně Vašík rozčiloval, že jsem ho svými články de facto zahrnula do "party blbečků". Byl to evidentně jen únikový manévr, ab
Dnes je mi opravdu smutno. Obvykle to řeším tak, že se vykníkám na ramínko nejlepší kamarádce. Ta ovšem zrovinka dnes žení syna, tak to prostě nejde. Kamarádovi jsem si zanadávala, ale moc to nepomohlo, spíš mě to tak nějak přemohlo. Cítím se v tom všem nějaká ztracená. Čekám toho totiž od lidí příliš. Že mě pochopí nebo se o to budou aspoň snažit, že mi budou naslouchat, že mi možná i pomůžou - ne nutně mě osobně , ale spravedlnosti, teda tomu, co já pod pojmem spravedlnost chápu. A v tom to právě je. Každý si pod tím pojmem evidentně představujeme něco jiného. A co teprve ty dvě mrchy - pravda a morálka. To, co mne dnes tak zdrblo, byl rozhovor s jedním člověkem, kterého jsem považovala za ostrůvek pravdy a morálky v marastu tristní sebranky. Ukázalo se, že nechápe, co já považuji za morální, a dokonce se mi zdálo, že to ani pochopit nechce. Hlavně tedy to, že říkat za každou cenu pravdu nemusí být vždy morální. No, ale kdo jsem já, abych to soudila. Každý přece máme svou morál