Dnes
je mi opravdu smutno. Obvykle to řeším tak, že se vykníkám na ramínko nejlepší
kamarádce. Ta ovšem zrovinka dnes žení syna, tak to prostě nejde. Kamarádovi jsem
si zanadávala, ale moc to nepomohlo, spíš mě to tak nějak přemohlo. Cítím se v
tom všem nějaká ztracená. Čekám toho totiž od lidí příliš. Že mě pochopí nebo
se o to budou aspoň snažit, že mi budou naslouchat, že mi možná i pomůžou - ne nutně
mě osobně , ale spravedlnosti, teda tomu, co já pod pojmem spravedlnost chápu.
A v tom to právě je. Každý si pod tím pojmem evidentně představujeme něco
jiného. A co teprve ty dvě mrchy - pravda a morálka.
To,
co mne dnes tak zdrblo, byl rozhovor s jedním člověkem, kterého jsem považovala
za ostrůvek pravdy a morálky v marastu tristní sebranky. Ukázalo se, že nechápe,
co já považuji za morální, a dokonce se mi zdálo, že to ani pochopit nechce. Hlavně
tedy to, že říkat za každou cenu pravdu nemusí být vždy morální. No, ale kdo jsem
já, abych to soudila. Každý přece máme svou morálku, své standardy, podle kterých
soudíme jednání druhých i to své. A hlavně, pravda je ošemetná záležitost. Co
je pravda pro jednoho, to může být pro druhého naprostá lež, často záleží na
úhlu pohledu a taky bohužel na tom, jak se nám to zrovna hodí. Upřímně si
myslím, že občas lžeme všichni, a to i vědomě. Podle mě ale záleží na tom, jak
ta naše pravda nebo i lež ublíží někomu druhému, hlavně potom těm, kteří nás
považují za přátele.
Čeho
se má ale člověk chytit, když je to tak neuchopitelné? Asi snad jen Ježíšova
příkazu: "Čiňte druhým tak, jak chcete, aby oni činili vám...". Pán,
o kterém píši, podesal čestné prohlášení, které použili jeho nadřízení, aby mohli
snadno vyhodit z práce jeho kolegu - kamaráda. Věděl, že to bude použito jako důkaz
proti němu. Věděl, že kamarád je dobrý zaměstnanec a nezaslouží si, aby se s
ním takto jednalo. Přesto podepsal. Byla to totiž podle něj pravda. Vůbec si nepřipustil
možnost, že by mohl odmítnout. Svou pravdu postavil nad svou morálku, respektive
pro něj to bylo morální, protože to bylo - podle něj - pravdivé. Paradoxní je,
že v minulosti - a nemusíme nutně hledět do minulosti daleko - se někteří lidé
nechali mučit právě proto, aby tu pravdu
neřekli. Bylo pro ně totiž morálně nepřijatelné, že by tím vystavili své bližní
utrpení, ikdyž by si bývali sami zachránili život. Skutečně nechci být
patetická a srovnávat nesrovnatelné. Jenom bych moc chtěla , aby lidé měli
odvahu připustit si, že ne vše, co činí, je za každých okolností morální. A
také, že to nemusí s tím, co je nebo není pravda, úplně souviset.
Vyhodnotila
jsem si to nakonec tak, že tento pán nemůže pochopit to, co jsem se mu tak
vehementně a zarputile snažila vysvětlit. Nemůže, protože nechce. Nechce,
protože by musel připustit morální pochybení hlavně sám před sebou. A to je
zatraceně nepříjemné a chce to velkou odvahu. Pohodlnější je, odvádět debatu
jinam, cítit se dotčen domnělou urážkou, předstírat sám před sebou, že ten
druhý, který se mnou nesouhlasí, je nepřítel. Přece tam musí nějak přežít. A člověk
se dlouhodobě přetvařovat nemůže. Buď se přizpůsobí, a to i vnitřně, nebo si
zadělá na problém. Můžu si tedy myslet o morálce někoho své, ale ve finále to celé visí na odvaze, a
té prostě někomu dáno je a někomu není.
Jak
já hodnotím morálku druhých, je ale přeci lhostejné, záleží spíše na tom, co si
z toho vezmu pro sebe. Každopádně nepřestávám překvapovat sama sebe tím, kolik
energie opakovaně vkládám do přesvědčování druhých o své pravdě. Jsem dost
stará na to, abych věděla, že je to cíl nedosažitelný. A hlavně je to taky totální
ztráta času a ještě ke všemu jsem z toho otrávená. Kdo si bude chtít myslet, že
jsem blbá kráva, bude si to myslet, ať udělám, co udělám. Nakonec, co si o mě
kdo myslí, ze mě nedělá ani lepšího ani horšího člověka - to nemám ze své
hlavy, to mi kdysi řekla jedna moudrá kamarádka. A stejně to platí i naopak. Co
si myslím o druhých já, nic nemění na tom, jací jsou to lidé. Zda pravdiví nebo
morální, nebo dokonce oboje. Jde asi nakonec hlavně o to, jestli můžeme žít v
pokoji sami se sebou. A už mnohokrát jsem se mohla přesvědčit o tom, že pravda
- hlavně ta nepříjemná, kterou člověk přizná sám před sebou, ho nakonec
osvobodí.
A
proto přeji vám všem mír v duši!
Blbá
Kráva :o)
Komentáře